Věčné návraty bez odchodů | E15.cz

Věčné návraty bez odchodů

Věčné návraty bez odchodů
Štěpán Tyller
• 
ZDROJ: Luboš Wišniewski

Jana Brassányová

Reklamu dělá nepřetržitě dvacet let, což je právě půlka jeho života. „Dost dlouho jsem bojoval s tím, že bych chtěl zkusit ještě něco jiného, teď už ale vím, že bych to bez reklamy nevydržel,“ říká Štěpán Tyller. V tom, že chce u reklamy zůstat, má jasno, stále si ale jakoby vymezuje hranice, za kterými s ní nechce bezmezně obcovat.

V dobách Mark/BBDO se tak bránil únavě a vyčerpání, odcházel odtud s tím, že se chce víc věnovat rodině a že zpátky do agentury se už nikdy nevrátí. V současné době to už neplatí, Tyller je zpět v agenturním kolotoči, ale zatím nezapomíná na to, proč v roce 2008 odcházel na volnou nohu.

„Jak jsem se dostal k reklamě? Nejzajímavější na tom je, že jsem ji vlastně vůbec nechtěl dělat,“ říká o začátku své profesní cesty Štěpán Tyller. V roce 1992 se připravoval na přijímačky na FAMU, ale rodiče, se kterými v té době zrovna nejlíp nevycházel, trvali na tom, aby si sehnal nějakou práci. „Probíhalo to tak, že jsem si ráno zaškrtal červenou tužkou inzeráty, odešel jsem z domova, v pět jsem se vrátil a rodičům oznámil, že tohle všechno jsem sice oběhal, ale nikde o mě bohužel nemají zájem.“ Chtěl se věnovat animovanému filmu, kreslil, psal, fotil, a jak říká, nevědomky si budoval portfolio. Nakonec dostal kontakt na kreativního ředitele Mark/BBDO, Pavla Štroba. „Otec řekl, že tam musím jít a že si to zkontroluje.“ Bylo mu nějakých devatenáct a tohle byl vlastně první pohovor, na který po dvou měsících, kdy si „sháněl“ zaměstnání, skutečně šel.

Vítej v reklamě

„S představou, že v reklamě jsou samí pitomci a komerčáci, jsem přišel do kreativního oddělení na Petrském náměstí, uvedli mě do kanceláře, kde byl na zemi jenom koberec, na něm nějaký Apple Macintosh Classic a u něj ležel chlápek v obleku a psal si něco do bloku. Prolistoval si ty moje desky a nakonec se zeptal, kdy můžu nastoupit,“ popisuje svoje první setkání s reklamou, Mark/BBDO a Pavlem Štrobem Tyller. Do agentury začal docházet s tím, že je to jen na chvíli, jen do té doby, než se dostane na FAMU. Jenže v té době se v Mark/BBDO sešlo několik opravdu talentovaných lidí v jeho věku a Štěpán byl lapen. Začínal jako holka pro všechno - kreslil storyboardy, lepil boardy na prezentace, řezal, kopíroval. Pavel Štrob si z něj během roku a půl vychoval Graphic Designer Juniora, pak postupoval v agenturní hierarchii dál, až se během nějakých pěti let společně s Martinem Holubem stal Associate Creative Directorem.

První pauza, takzvaná kanadská

Tehdejší šéfové BBDO - Marek Šebesťák a Pavel Štrob - vedli své lidi k tomu, že práce v agentuře je vlastně koníček, takže Tyller s kolegy trávil v agentuře strašně moc času. Navíc se nešetřilo na vzdělávání nebo literatuře, takže všichni měli dojem, že jsou ve víru aktuálního dění a všichni dělali strašně rychlé pokroky, i Štěpán. Jenže po nějakých čtyřech letech přišla první krize, období únavy a pocitu, že si vlastně nic neužil. Odjel na pár měsíců do Kanady, cestoval tam, chodil na angličtinu a nabíral nové síly k tomu, aby zkusil v životě ještě něco jiného. „Tehdy mě dostal Marek Šebesťák, protože když jsem mu oznámil, že odcházím, tak řekl, fajn, jeďte, my vám tady to vaše místo podržíme,“ vzpomíná Tyller. Původně se už do reklamy vrátit nechtěl, nakonec z toho byla neplacená dovolená a pocit, se kterým vůbec dopředu nepočítal - strašně mu chybělo české prostředí, konkrétně kamarádi a Praha. Poslední dny v Kanadě se prý tak strašně těšil domů, že čekat na termín odletu bylo utrpením. Hned druhý den po návratu byl v BBDO a hlásil se o práci.

Další pětiletka v BBDO

Z agentury odešel Martin Holub a Tyller se tak stal jediným kreativním ředitelem. Byla to doba velkého růstu, kreativní oddělení mělo najednou nějakých 25 lidí a jeho vedení se společně s Tyllerem postupně ujali ještě Leon Sverdlin a Martin Charvát. I na pozici Executive Creative Directora si Tyller nechal tři nebo čtyři klienty, na kterých dělal sám. „Nevěřím tomu, že člověk může být kreativním ředitelem s tím, že skončí s kreativní prací. Mozek je sval, a když se netrénuje, zakrní velmi rychle,“ vysvětluje, proč vlastně seděl na dvou židlích. Rok 1996 označuje Tyller za začátek nové etapy Mark/ /BBDO - tehdy do vedení agentury nastoupil Petr Topinka, s nímž si jako se svým vrstevníkem okamžitě porozuměl. V té době došlo navíc k odštěpení mediálních agentur, takže reklamky musely hledat nové způsoby, jak klienty obsloužit. Zase trávil většinu dne v práci, téměř nic mu nezbývalo pro osobní život a v roce 2002 se vrátila únava.

Šéfem v mateřince

Hlavním důvodem, proč tahle krize přišla, bylo zřejmě to, že kromě tvůrčí práce řešil ještě lidi a jejich platy. „Dobrý šéf se musí o lidi zajímat, jenže my jsme emočně řízení jedinci, u nás nějaký racionální přístup moc nefunguje. Dost často se chováme jako děti, takže kreativní oddělení může z určitého úhlu připomínat mateřskou školku,“ říká Tyller a uznává, že on sám se občas chová jako dítě a o to horší to všechno bylo. „Člověk ve stresu nebo ten, komu se děje něco špatného, nikdy nepřijde s vtipným nebo zajímavým nápadem. Snažil jsem se tedy spíš o to, aby byli lidé v mém týmu spokojení,“ říká, jenže vzápětí dodává, že už slyší ty, kteří s ním tehdy dělali: „Jo, ten dělal takovou pohodu, až řval…“ Když už toho bylo moc, saze v něm bouchly. Potřeboval zkrátka další přestávku.

Druhá pauza, takzvaná australská

K ní mu dopomohlo setkání s kreativním ředitelem BBDO ze Sydney, který se objevil v Praze. „Začal jsem kňourat, jestli bych nemohl na nějakou dobu odjet k nim do Sydney, on sice rezolutně řekl, že to nepřipadá v úvahu, nakonec jsme se ale domluvili na modelu vzájemné výměny.“ Ta opravdu proběhla a Tyller si s kreativním ředitelem Timem Hallem z Clemenger BBDO na čtyři měsíce vyměnil životy. V Sydney z něj prý spadla veškerá tíha výkonných povinností, věnoval se jenom práci v týmu s copywriterem, jako art director zjistil, že ho ta práce znovu baví, a naplno si uvědomil, že ho nepřitahují funkce v agentuře, ale tvůrčí práce. Po návratu z Austrálie se domluvil na drobných změnách, část jeho pravomocí se převedla na jiné, takže jak říká, to zase nějakou dobu vydržel. „Ta poslední perioda v BBDO byla asi zbytečně dlouhá, protože v roce 2008 už jsem se docela trápil a s odstupem času jsem si uvědomil, že šlo zřejmě o lehký syndrom vyhoření: únava z lidí, z prostředí, politikaření, nekonečných schůzek.“

Definitivní odchod od Marků

V roce 2008 se tedy Tyller rozhodl, že si splní dosti idealistický sen - jít na volnou nohu. Odešel v dobrém, do vlastního ateliéru v Mánesu s výhledem na Pražský hrad a Národní divadlo: „Věděl jsem to dostatečně dopředu, takže jsem si to tam udělal hezký, jeden pátek jsem skončil v BBDO a hned v pondělí nastoupil do svého. Když je člověk v té naší branži v nějaké pozici, tak ho pořád někdo zve na oběd, na večeři, pořád máte telefony, e-maily. Takhle to běželo ještě prvních čtrnáct dní a pak to utichlo. Dal jsem si na stůl notebook, podíval se na ten krásný výhled a řekl jsem si: Tak, co budu dělat?“ Začátek období „bez agentury“ mu usnadnila spolupráce s Primou na návrzích pro její novou stanici Cool.

„Byla to docela hezká práce, která neměla moc daleko od reklamy, ale přitom to nebyla reklama,“ říká. Jednalo se ale jen o několik dní, a když to skončilo, začala řehole volné nohy, kvůli které si uvědomil, že samotná práce je jen nějakých dvacet procent a ten zbytek jsou ty věci okolo. „Odešel jsem z pozice exekutivního kreativního ředitele, abych se vyhnul výkonným pracím, a zjistil jsem, že na volné noze je to ještě horší. Přišel jsem na to, že nemám talent jako obchodník a všechno komplikovala jedna z mých blbých vlastností, totiž že nedokážu říct ne, takže se mi běžně stávalo, že jsem si nabral třikrát víc práce, než kolik jsem pak byl schopen reálně zvládnout.“

Štěpán TyllerŠtěpán TyllerAutor: Luboš Wišniewski

Od reklamy k umění a na druhý břeh

Po zhruba roce a půl fungování na volné noze se Tyller vlastně náhodou dostal ke spolupráci s Galerií Středočeského kraje. V té době probíhala poslední fáze rekonstrukce Jezuitské koleje v Kutné Hoře, vymýšlel se koncept, jak to tam bude fungovat, kde budou výstavní prostory, jak se to všechno bude propagovat, a tak dostal nabídku na stálou spolupráci v podobě náměstka se zodpovědností za kontakt s médii a komunikaci. Tyller říká, že to bylo dobré období, dostal se k umění, které původně chtěl dělat, a zároveň se objevil na druhé straně v pozici klienta. „Byla to úplně nová zkušenost a myslím, že jsem nebyl moc dobrý klient, pořád jsem do všeho kecal, nosil jsem neustále nějaké skvělé nápady, což jsem si nakonec musel zakázat.“ Tuhle práci vydržel rok a jedna z nejsilnějších vzpomínek patří jeho účasti na dražbě vzácné středověké iluminace v londýnské aukční síni Sotheby‘s. Navíc měl to štěstí, že se jako autor scénáře podílel na vzniku dokumentu o iluminaci, který natočil Jakub Sluka.

Zpátky ke krátkým sprintům

K téhle sportovní disciplíně přirovnává Tyller práci na volné noze, na kterou se znovu postavil v květnu 2010. Dokázal se zkonsolidovat, zjistil, že takhle přece jenom může fungovat. Spolupracoval s agenturami, získal nějaké klienty napřímo a taky se utvrdil v přesvědčení, že do klasické reklamní agentury už se nikdy nevrátí. „V agentuře člověk běží maraton, děláte od rána do večera, musíte si rozvrhnout síly, protože běžíte pořád. Když jsem dělal sám na sebe, rychle jsem musel vyřešit úkol, který jsem dostal, to zabralo třeba čtyři dny a noci, ale pak přišel týden, kdy jsem nedělal téměř nic. Po šestnácti letech ve zlaté kleci mi tohle přepnutí trvalo strašně dlouho, ale rok v galerii mi k němu zásadně pomohl, zklidnil jsem se, uvědomil si, co vlastně chci.“ Právě tohle období bylo ideální pro splnění jednoho snu. Štěpán si vyzkoušel reklamní režii a říká, že tuhle kapitolu prý ještě definitivně neuzavřel: „Je skvělý mít celý proces pod kontrolou, od nápadu až po finální realizaci, rád bych se k tomu ještě někdy vrátil.“

Nikdy neříkej nikdy

V listopadu 2010 přišel další a zatím poslední důležitý mezník. Ozvali se z Lowe, kde potřebovali nějaký záskok za copywritera. Původem „arťák“ se tedy pustil do textařiny. „Je to trochu úsměvné: kdybychom si tuhle podstatnou věc řekli hned do telefonu, tak bych se v Lowe asi vůbec neobjevil. Trochu je vyděsilo, že nejsem původem textař, ale jako kreativní ředitel jsem hlavně psal - prezentace, spoty, headliny, a na volné noze jsem dělal všechno.“ Nejdřív se jednalo skutečně o záskok na tři týdny, ale za týden zvonil telefon znovu, jestli by přece jenom nemohl přijít na další měsíc, pak to byl další měsíc a pak už se začala domlouvat stálá spolupráce.

„Ze začátku jsem se tomu strašně bránil, opravdu jsem už nechtěl zpátky do žádné agentury, ale nakonec mě přesvědčilo to, že Lowe je přece jenom jiná kultura. Hrozně mě překvapilo, že je tady všechno v klidu, všechno se domluví, navíc bez hysterie a bouchání dveřmi. Byl jsem nalomený, ale mám syna a nechci propásnout jeho nejlepší roky a období, kdy mě ještě trochu poslouchá, nechtěl jsem do toho jít s vyhlídkou, že ho uvidím jen půl hodiny večer, než usne, a ráno u snídaně. Jenže i v tomhle mi dokázali v Lowe vyjít vstříc, takže jsme si plácli.“

V síti s Cloonym

„Když se moji bývalí kolegové dozvěděli, že dělám textaře v Lowe, říkali: To nevydržíš, známe tě, zase jim do toho začneš kecat… Jasně že měli pravdu. Přišel nový ředitel Martin Lochmann, padli jsme si do noty a najednou koukám, že jsem Deputy Creative Director…“ Tyller ale tvrdí, že se návratu k agenturním postům nebojí, prostředí v Lowe je prý rodinnější, nepanuje tady řevnivost. „A co se mi opravdu líbí, je, že je tady nucen dělat každý s každým, na konceptu pracují pořád ti samí lidi bez toho, jestli se jedná o podlinku nebo třeba internet.“

Další výhodou je podle Tyllera to, jak to v Lowe funguje v rámci sítě: „Třeba v tendru, který sice nakonec Lowe nevyhrálo, jsme měli možnost i tady v Praze vymýšlet spoty pro Nespresso s Georgem Cloonym. To byla fantastická práce, prostě děláte a nemusíte se nechat omezovat žádnými mantinely,“ říká a nadšeně přiznává, že pro kreativce není nic zábavnějšího. „Navíc se naše tři skripty nakonec dostaly do rukou samotného Cloonyho, to je přeci skvělé,“ pochvaluje si Štěpán Tyller svůj zatím poslední návrat k reklamě, od které vlastně nikdy ani na chvíli neodešel.

„Nevěřím tomu, že člověk může být kreativním ředitelem s tím, že skončí s kreativní prací. Mozek je sval, a když se netrénuje, zakrní velmi rychle,“ říká Štěpán Tyller.„Nevěřím tomu, že člověk může být kreativním ředitelem s tím, že skončí s kreativní prací. Mozek je sval, a když se netrénuje, zakrní velmi rychle,“ říká Štěpán Tyller.Autor: Luboš Wišniewski

Štěpán Tyller (1972)

Už dvacet let se pohybuje na české reklamní scéně. A patří k jejím rekordmanům, protože z těch dvaceti celých šestnáct let pracoval v jediné agentuře - v Mark/ BBDO. Tady začínal jako holka pro všechno a postupně se přes Graphic Designera a Art Directora propracoval na pozici kreativního ředitele a taky do vedení českého ADC. V té době získal řadu ocenění na tuzemských i zahraničních reklamních soutěžích. Po odchodu z Mark/BBDO nějakou dobu působil jako freelancer a rok pracoval v Galerii Středočeského kraje. V současné době je Deputy Creative Directorem v Lowe Praha. Jeho životní partnerkou je jedna z našich nejlepších reklamních textařek, Iva Macků. „Naše pracovní problémy doma neřešíme, ale když spolu náhodou koukáme na televizi, přepínáme na reklamu,“ prozrazuje Tyller.

Autor: Jana Brassányová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!