Filip Winter: Čekání na výjimky | E15.cz

Filip Winter: Čekání na výjimky

Filip Winter: Čekání na výjimky
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Shutterstock.com

David Horák

Výrobci doplňků stravy jsou v reklamách jako utržení z pověstného řetězu. Prodej jejich neškodných, ale většinou i neúčinných preparátů úřady nepodmiňují žádnými studiemi a napsat na obal lze také prakticky cokoli. Výsledkem je byznys s iluzemi, který je možná výkonnější než celý farmaceutický průmysl. Podle právníka Filipa Wintra, autora příručky Právo a reklama, tento stav potrvá do chvíle, než začne platit jeden bruselský seznam výjimek.

V čem reklamy na doplňky porušují zákon?

Výrobci se při inzerování doplňků stravy snaží vzbudit dojem, že jejich přípravky léčí, případně že jejich působením lze předcházet nemocem. To se obecně nesmí, ale všichni to dělají. Zpátky se drží jen televize, neboť na ně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poměrně přísně dohlíží. V časopisech, na billboardech nebo na internetu to ale prakticky nehlídá nikdo. Zavádějící reklamu na doplňky stravy mají postihovat živnostenské úřady, ale nečiní tak.

Je špatná legislativa, nebo ji jen úředníci špatně uplatňují?

Jde o kombinaci obojího a navíc v právně i odborně složité věci. Úředníkům živnostenských úřadů se příliš nechce zjednávat nápravu, protože je výrobci pokaždé beztak udolají jakýmisi studiemi a latinskými názvy.

To příslušné úřady jednoduše pomíjejí porušování zákona?

Řešil jsem dva případy, pokaždé samozřejmě na udání konkurence. Úřednice z toho byla nešťastná a dokola se omlouvala, že té problematice nerozumí. Byla donucena to řízení vést, ale nečinila tak z nějakého vlastního popudu.

A pokud jde o legislativu, vytyčuje vůbec mezi léky a doplňky stravy jasnou hranici?

Jsou to dvě zcela odlišné kategorie. Léky podléhají rozsáhlé právní regulaci, zatímco na doplňky stravy coby potraviny se nic tak složitého nevztahuje. U doplňků například nikdo nezkoumá, zda vůbec mají nějaké účinky. Kdekdo tak může smíchat skořici s moukou, vymyslet si k tomu nějaké účinky a vydělávat na tom. O žádnou nevinnou zábavu tu ale nejde, obchod s takovými doplňky vykazuje větší obrat než ten s volně prodejnými léky. Pod vlivem reklamy pak lidé nakupují doplňky stravy v přesvědčení, že se jedná o léky.

Jak by šlo vydělat víc na nějakém placebu než na lécích?

Jde o náklady. K tomu, aby bylo možné výrobek prodávat jako lék, musí se jeho výrobce obrátit na Státní ústav pro kontrolu léčiv. Ten spolu s dokladem o registraci vystaví i soupis tzv. schválených vyzkoušených účinků, jehož se výrobce v reklamě musí držet. S tím jsou spjaté mnohamilionové náklady na studie s tisícovkami dobrovolníků. Pokud se ale firma rozhodne tutéž věc, nejlépe ale již zmíněnou mouku se skořicí, prodávat jako zázračný doplněk stravy pro posílení kdovíčeho, Státní zdravotní ústav nanejvýš potvrdí, že „preparát“ nijak neškodí. Jeho účinky však nikdo nezkoumá a na obal lze napsat takřka cokoli.

Jakými metodami výrobci zákazníky matou? Jsou to všechny ty formulace typu „může pomáhat předcházet…“ a podobně?

Tyto fígle jim procházely poměrně dlouho, nicméně v poslední době úřady a hlavně televizní rada přeci jen nabírají sebevědomí a už se nenechají ošálit konstatováním o přípravku „pro období chřipek“. Zároveň ale platí, že kdyby se výrobci při porušování zákona vrátili blíž k jeho mezi, neprodali by už ani tobolku. Situaci možná změní až „nové“ evropské nařízení (platí už od roku 2006), zakazující poukazovat na jakékoli souvislosti mezi potravinou a zdravím. Zatím je nikdo nebere vážně a branže čeká na schválení seznamu výjimek, který ale obsahuje desetitisíce položek, a potrvá další rok, než úřady začnou na dodržování nové směrnice dohlížet. Evropská komise také jednou za měsíc vydává průběžný soupis schválených tvrzení. Jedno z prvních, které prošlo, se týká žvýkačky: EU dovolila firmě Wrigley’s, aby psala na žvýkačky, že pomáhají snižovat demineralizaci zubů, která je rizikovým faktorem pro vznik kazu.

Co vede soudné lidi k produkování takových chuchvalců slov?

Snaha trumfnout konkurenta. Když někdo nabídne rybu, která je „chutná“, zákazníci o ni ani nezavadí. Chtějí rybu, která má omega-3, fosfor, B8 a výtažky z aloe vera.

Omezení se týkají inzerce. Na PR články ale bude i EU krátká…

Na články tato pravidla nedoléhají. Hranice je v tom, kdy lze dokázat, že si někdo objednal, zaplatil a ovlivnil obsah. Se seznamem povolených tvrzení se ale situace alespoň u inzerce zlepší. Výrobci si v něm najdou příslušnou látku a k ní svá tři, čtyři tvrzení, s nimiž budou operovat. Budou tak mít větší jistotu, než kdyby vymýšleli další fantasmagorie. Praktickému životu tohoto nařízení ale i tak bude bránit jeden zjevně podceněný aspekt - a sice, že reklama promlouvá jinou řečí než nějakými věcnými tvrzeními. Vybavuje se mi jedna reklama na náhražku másla, v níž běží chlap lesem a k tomu prohlašuje cosi o tom, že miluje své srdce. Máte pocit, že když si nenamažete ten margarín, půjde vám pomalu o život. Jenže tohoto účinku výrobce dosáhne bez jediného faktického tvrzení.

Bál byste se na místě výrobce doplňků stravy košatě proklamovat příznivé účinky svých výrobků?

To záleží asi nejvíce na obchodní úvaze každého z nich. Pokud jim to vydělává, tak teď je asi poslední šance takto je propagovat. Dřív, než se úřady proberou.

Autor: David Horák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!