Internet nabízí možnosti jako 90. léta | E15.cz

Internet nabízí možnosti jako 90. léta

Internet nabízí možnosti jako 90. léta
Za poslední dva roky jsem dostal tři nabídky na rozjezd deníku
• 
ZDROJ: Tomáš Železný

Jaromír Hasoň

Strategie se ptá mediálních manažerů, jak vidí budoucnost tisku

V mediálním byznysu se pohybuje dvacet let a tvrdí, že se pořád učí. Michal Voráček přivedl do Česka švýcarské vydavatelství Ringier a šest let ho z postu generálního ředitele vedl. Pak prošel v Česku téměř všemi médii a byl i viceprezidentem fotbalové Sparty. V poslední době se věnuje převážně vlastním projektům, nyní také zpravodajství na internetu. „I když jsem odchován tiskem, tak mě možnosti internetu fascinují,“ říká.

Ringier byl první velký zahraniční vydavatelský dům, který si u nás po revoluci otevřel pobočku. A přišel vlastně i díky vám. Jak to proběhlo?

Po revoluci jsem měl jasnou představu, jaký časopis tady chybí, ale úplně jsem nevěděl, jak se takové noviny vydávají. To nás za socialismu samozřejmě nikdo nenaučil. Oslovil jsem tedy tři velká zahraniční vydavatelství s tím, že bych v Česku rád vydával ekonomický týdeník. Pak jsem se setkal s Thomasem Trübem, který spolupracoval s Ringierem. Šli jsme na pivo, vypili jsme jich poměrně dost a přitom se dohodli, že založíme společný podnik. Trüb pro Ringier zakládal časopis Cash, což byl také takový volný předobraz Profitu, který jsme pak začali s podporou Ringieru vydávat v červenci roku 1990. Podnikatelé se tehdy jen líhli, takže Profit byl velice úspěšný projekt.

Když to byl takový úspěch, tak jste asi nemuseli moc Švýcary přemlouvat, aby si v Praze založili pobočku, nebo ano?

Švýcaři samozřejmě byli lehce v šoku, protože čekali, že na rozjezd takového časopisu budou potřeba miliony franků. My jsme ale byli po roce a půl 2,5 milionu švýcarských franků v zisku, což v Zürichu vzbudilo mírnou paniku. V té době jsem byl oblíbený u rodiny Ringierů, ale docela neoblíbený u manažerů vydavatelství, protože naše výsledky byly dávány za příklad. V roce 1991 tu pak Ringier zřídil svoji pobočku a hned se šlo do dalších projektů. V roce 1992 jsme získali Reflex, v rychlém sledu pak vznikl Týdeník Televize, začal se rozjíždět projekt bulvárního deníku, ale investovalo se i do mediálních a reklamních agentur, do tiskáren a regionálního tisku. Už si to ani všechno nepamatuji, protože těch projektů bylo víc než padesát. Některé vydržely, jiné zanikly.

Proč jste se vlastně rozhodli převzít zrovna Reflex?

Mezi tehdejším Profitem a Reflexem bylo takové řekl bych souznění, možná nadšení z toho, jak se dá v nových poměrech dělat žurnalistika. Redakce se scházely, my jsme se scházeli s tehdejšími šéfy Reflexu u piva a diskutovali jsme. Reflex pak vlastně od roku 1992 vycházel v kooperaci s Ringierem, postupně jsme mu čím dál víc pomáhali kapitálově a v roce 1993 se Reflex začlenil do vydavatelství. Vlastně si teď uvědomuji, že většina podobných transakcí se odehrávala v přátelské atmosféře, často u piva a bez velkých emocí, což už dnes také není.

Mezitím přišel ještě Blesk, který je dnes pro Ringier zásadní. Rozjezd bulvárního deníku byl český nápad?

Ono se k tomu váže samozřejmě několik historek a já každému rád nechám jeho verzi. Mně se každopádně zrodil nápad na český bulvár západního střihu u párku s hořčicí na slavné Bahnhoffstrasse v Zürichu a hned jsem o něm začal přesvědčovat Ringiera, jehož mediální dům sídlí jen o několik ulic dál. On byl ale spokojený s tím, co se v Česku dělo, nejdřív mě odmítl, že je to nesmysl, že je na to v Česku moc slabý trh. No a za měsíc už za námi přišli lidé z Ringieru, kteří měli zkušenosti s vydáváním bulvárního Blicku, a začala práce na Blesku. Pokud se dobře pamatuji, tak celkové náklady na Blesk tehdy činily přibližně 14,5 milionu korun, takže z dnešního hlediska nešlo o žádnou závratnou investici, kterou jsme dokázali krýt z provozu. No a investice se vrátila asi během pěti nebo šesti měsíců.

Téměř zároveň s rozjezdem Blesku přibral Ringier pod svá vydavatelská křídla Lidové noviny. Proč? Měla to být nějaká „prestižní kompenzace“ za Blesk?

Jednání s Lidovými novinami běžela delší dobu. Lidovky tehdy byly stále napojené na lidi ze samizdatu a Ringier podporoval jejich vedlejší aktivity, jako bylo vydávání nezávislého tisku nebo různých publikací, které za komunismu vyjít nemohly. I s Lidovkami si tedy Ringier postupně vytvářel řadu kontaktů, byly tam sympatie a určitá myšlenková blízkost. Jednání probíhala opatrně asi dva roky, a když Lidové noviny potřebovaly investory, přiklonily se logicky k Ringieru.

Není z dnešního pohledu škoda, že se Ringier Lidových novin zbavil?

Je to škoda, ale to už není otázka na mě. Vždyť jestli si vzpomenete, tak do Ringieru patřil do roku 2000 i Týden, hobby časopisy a další paleta titulů. Vydavatelství tehdy pod sebou mělo kompletní portfolio. A s takovým portfoliem mohl Ringier zamezit další expanzi konkurenčních firem na trhu.

Vy jste Ringier opouštěl v roce 1996, tedy v době, kdy vydavatelství mělo výše zmíněné portfolio vlastně kompletní. Proč jste odcházel?

Já jsem se rozhodl prodat své podíly a odejít. A musím říct, že ten rozchod byl korektní. Navíc jsem se s Ringierem dál podílel na projektu, který mě hodně lákal, a to byla restrukturalizace PNS. Do správní rady jsme tenkrát dosadili zástupce největších vydavatelství, což změnilo podmínky pro distribuci tisku. Mediální trh se tím vlastně částečně uzavřel, protože spustit jakýkoli větší projekt bylo už velmi složité. A když budu úplně upřímný, tak mě už také ke konci práce v Ringieru úplně nenaplňovala. Mě bavilo a dodneška baví rozjíždět projekty do určité fáze, do onoho vzrušujícího momentu úspěchu nebo i neúspěchu. Když už pak daný projekt funguje, tak jen hlídáte finance a zaměstnance, aby si zasloužili výplaty. A řídit dva tisíce lidí, to už není nic pro mě, to je pro klasické manažery, kteří mají rádi čísla a tabulky. Já svou práci spíš stavím na přátelských vztazích s lidmi, na jakémsi sociálním dialogu.

Největším tahounem Ringieru každopádně zůstal Blesk. Proč neuspěly konkurenční projekty, jako byl Super, na němž jste také spolupracoval, nebo Impuls?

Impuls? To bylo co? To už si vůbec nepamatuji.

On také vycházel asi jen půl roku a nejvíc se proslavil tím, že kvůli rádiu Impuls musel změnit název na Inpuls. Proč tedy neuspěl Super?

Je pravda, že u založení Superu jsem působil jako poradce. Tenkrát jsem ale neměl na ten projekt tolik času a hlavně jsem se nevěnoval jeho redakci, což byla asi chyba. Ale klíčové pro neúspěch toho podniku bylo podle mě rozhodnutí o zvýšení ceny z pěti korun na sedm. Akcionáři si tehdy mysleli, že to s titulem nijak zvlášť neotřese, ale já jsem byl absolutně proti tomu. Byl jsem přesvědčený, že Super může Blesk během maximálně půl roku dohnat. Před zdražením měl prodeje přes dvě stě tisíc kusů, Blesk, tuším, kolem tří set tisíc. Akcionáři se ale rozhodli pro tohle klíčové zdražení, které Super potopilo. Lidé, kteří nebyli z branže, zkrátka nepochopili, že navýšení z pěti korun na sedm je zásadní. Vždyť jde o čtyřicet procent! Navíc tím zmizela konkurenční výhoda Superu, který do té doby stavěl mimo jiné na tom, že stál stejně jako Blesk a měl o čtyři strany víc.

Mezi novináři se ale mluvilo o tom, že Super měl jen před volbami v roce 2002 pomoci ODS. Těmhle spekulacím také nahrálo to, že deník hned po volbách zanikl.

Ten pocit mohl být dán i tím, že se v Superu dával prostor lidem, kteří v Blesku prostor nedostávali. Což byli třeba i politici. Nemám ale dojem, že by ten deník nějak chtěl ovlivňovat volby nebo stranit ODS. Byl to komerční projekt, nikoli politický nebo stranický. A že skončil po volbách, to je shoda okolností. Já jsem také převzal a poté zastavil spoustu projektů a vždycky se to nějak uvádělo do politických souvislostí. Rukama mi procházela také třeba Lidová demokracie nebo Telegraf a další tituly, které musely skončit. Když se zavíraly, bylo z toho vždy velké politikum, ale v první řadě šlo pokaždé o komerční a ekonomické důvody.

Takže kdyby Super ještě chvíli vydržel, zřejmě by ho Ringier koupil jako Aha! v roce 2007. Mimochodem, udělal podle vás Ringier dobře, že tenhle konkurenční deník koupil?

Myslím si, že ano. Protože tím v podstatě uzavřel trh bulvárního tisku. Pokud si Ringier nechá dva bulvární deníky s trochu odlišným obsahem, tak má téměř jistotu, že do toho nikdo nový nepůjde. Je to úplně logické. I laik pochopí, že je mnohem složitější stavět seriózní noviny než bulvární. Dělat seriózní deník stojí mnohem víc práce i mnohem víc investic. A bulvár má potenciálně mnohem vyšší životnost i proto, že ho čte nižší příjmová skupina, která má menší přístup k jiným informacím, navíc jí informace bulváru vyhovují.

Žádná velká ryba se tedy už na trhu denního tisku čekat nedá?

To nemůže asi nikdo říct. Pro mě je třeba zajímavé, že se v Česku vůbec nechytily projekty bezplatného bulváru. Český čtenář, když něco dostává zdarma, tak tomu asi nevěří. Všude jinde v Evropě přitom takové deníky fungují, ale je to možná i jiným přístupem mediálních agentur. Na druhou stranu snad můžu prozradit, že jsem za poslední dva roky dostal tři nabídky na rozjezd nového deníku. Je to možná překvapivé, ale investoři tu existují. Nicméně já už opravdu považuji český trh denního tisku za nasycený. Zároveň považuji investici pouze do papírového média za vysoce rizikovou. Těch projektů, které na našem trhu uspěly, tu za posledních deset let opravdu nebylo moc.

Navíc je tu internet, který má vstupní náklady velice nízké, nepotřebujete tiskárny ani distribuci. Jak je na tom vůbec váš projekt Parlamentní listy? V tisku se objevily informace, že s ním nejste úplně spokojený, i když má poměrně slušnou návštěvnost.

To není „můj“ projekt. Vzešel z jedné z mnoha schůzek s přáteli, kterých mám týdně tak pět. Před rokem a půl mi jeden kamarád řekl o nápadu propojit politiky, tedy všechny volené zastupitele od obecních až po poslance a senátory, se čtenáři a zároveň s médii. Já říkám, že každý projekt, který by mě měl zajímat, musí mít aspoň pět novinek. Novinkou tohoto projektu bylo vytvoření určitého politického Facebooku, tedy databáze veškerých zastupitelů a jejich výstupů. No a ideální by bylo, kdyby komunikace mezi zastupiteli a lidmi, kteří si je volili, a médii probíhala v podstatě automaticky, s minimální redakcí a minimálními náklady.

Co tedy na projektu drhne?

Redakční obsah podle mě ještě není tak kvalitní, jak by mohl být. Ale to se samozřejmě dá zlepšit. Mě na tom projektu zajímal kromě té myšlenky i internet jako takový, chtěl jsem se něčemu přiučit, ujistit se, co všechno ten fenomén dokáže. Vyučil jsem se řádně a hned mě napadlo několik dalších projektů, na některých už s partnery pracuji, a to nejen v Čechách, ale i ve světě. Internet mě tedy, jak jsem hodně fixovaný na printová média, přesvědčil. Je to neuvěřitelný fenomén, u něhož záleží na nápadech. Tak trochu jako na začátku oněch devadesátých let.

Byl jsem oblíbený u rodiny
Ringierů, ale docela neoblíbený
u světových manažerů švýcarského
vydavatelství, protože naše
výsledky byly dávány za příkladByl jsem oblíbený u rodiny Ringierů, ale docela neoblíbený u světových manažerů švýcarského vydavatelství, protože naše výsledky byly dávány za příkladAutor: Tomáš Železný

Michal Voráček (1958)

Vystudoval VŠE v Praze, kde získal titul CSc. V roce 1990 zakládá ekonomický týdeník Profit. O rok později se stává předsedou představenstva a generálním ředitelem českého Ringieru, který se po třech letech stal největším vydavatelským domem u nás. Voráček zasedal např. v představenstvu Lidových novin, byl i předsedou představenstva PNS. Působil také v předních pozicích v TV Prima, TV Nova či fotbalové Sparty. Dnes pracuje jako poradce v oblasti marketingu a PR. Pomáhá například s projektem Parlamentnílisty.cz.

Autor: Jaromír Hasoň
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!