Letní přemítání o (a)sociálních sítích | E15.cz

Letní přemítání o (a)sociálních sítích

Letní přemítání o (a)sociálních sítích
Léto bychom neměli trávit na sítích, ale maximálně v sítích
• 

Johana Doubravová

Přílišné brouzdání po sítích škodí, dočtete se na sítích

„Kdy si dáme sraz?“ otočím se na vedoucího naší party v hotelu někde ve středu Bulharska. „Ještě nevím, ale víš co? Dám to vědět přes Facebook,“ odpoví organizační hlavas. Chvíli na něj zírám. „No mobil nebo noťas u sebe mají všichni a WiFi je tu zadarmo. Takhle budu mít jistotu, že se o srazu doví všichni,“ vysvětluje.

Digilekce Johany Doubravové

Snad abych sama sebe přesvědčila, že se pod rilskými vrchy nemusím s kamarády vzdálenými několik metrů domlouvat přes nějakou virtuální síť, celou dobu našeho pobytu ji ani jednou nezapnu. I tak se mi daří o všech srazech a dalších pokynech dovídat včas. Hlavas je asi jedním z těch, co svodům sítí propadli až moc a ztrácejí pojem o skutečném mezilidském kontaktu, říkám si. Naštěstí brzy odjíždím na další dovolenou, kde internet spolehlivě nebude, a tak si odpočinu jak od sítí, tak i od zatím spíš matoucích úvah o tom, jakou roli by sítě měly mít v mém životě.

Virtuální skepse

Následná internetová abstinence jako by ve mně ještě posílila skepsi k virtuální komunikaci. Nerozptylují ji ani první minuty „zpátky online“. Z mobilního Twitteru na mě vypadne obvyklá porce občas lehce samolibých hlášek českých „geeků“, Facebook mi cpe zážitky jiných lidí a LinkedIn překypuje místy příliš strojenými příspěvky diskusechtivých odborníků. V temných myšlenkách mě ještě podpoří tweet redaktorky Respektu Silvie Lauder tázající se, jestli se cítíme zahlceni sociálními sítěmi a zda pozorujeme jejich vliv na lidské chování. Mashable se CNN zase vypisují soutěž o nejlepší fotky, jimiž mají lidé vyjádřit, jak se dokážou odpojit.

Dovolené zkrátka člověka (a jak je vidět i novináře) vždycky přimějí k tomu, aby se zamyslel nad tím, jak žije. Pytel jako by se roztrhl i se studiemi o negativních dopadech přílišného užívání sítí na vývoj jedince. V závěrech jedné studie amerických psychologů se dočítám, že příliš časté užívání Facebooku a videoher podporuje asociální chování, sklony k narcismu, manickému chování a jiným psychickým poruchám a kromě jiného taky kazí školní průměr. A je to jasné, sítě škodí zdraví. Tenhle nápor už nemůžou sítě ustát, napadne mě.

Twitterové antivzpoury

Síť je přeci jen prostředek, ne důvod, zaznívá odevšad. Nejpřesvědčivějším argumentem ovšem je, když se do několika hodin po ohlášení protestů na stejných sítích svolají statisíce Britů, aby protesty zastavili. Morální hodnota sítí opět stoupá a i já zjišťuji, že jsem v nich opět až po uši. Od londýnského dramatu si jdu odpočinout k dalším průzkumům o vlivu sítí na život „těch mladých“. Pročítám poslední odstavce odložených závěrů americké studie a dovídám se, že sítě vedle toho, že z člověka mohou dělat klienta psychologů, prý v lidech zároveň pěstují virtuální empatii, kterou lidé navíc přenášejí do „skutečného“ života. V dalším průzkumu čtu, že ani s tím negativním dopadem sítí na studijní výsledky to není tak špatné. Naopak, že sociální družba a organizování aktivit prostřednictvím sítí údajně koreluje s lepšími výsledky ve škole.

Bloudění v kruzích

Správně naladěná na sítě si jdu konečně zřídit profil na Google Plus. Provedu základní nastavení profilu, vyzkouším si škatulkování lidí do „kruhů“ (nebylo by pro ně ovšem lepší označení „okruhy“?) a další vymoženosti, jako je propojení s ostatními službami Googlu. Tahle síť se ujme, říkám si. Jako by chtěla člověku pomoct udělat si ve vztazích pořádek - a nutno říct, že ten se na sítích může hodit. Google to vysvětluje tak, že nabízí větší kontrolu nad vlastními informacemi a tedy že i lépe chrání soukromí. Mně spíš připadá, že si nás chce pěkně zavázat.

Jenže i s tímhle vědomím už do něj sázím své údaje a tvořím si vlastní „kruhy“. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že se sociální sítě už fakticky staly součástí mého života, a myslím, že vlastně celkem přirozenou. Zkoumat jejich roli, ba dokonce existenci pro mě přestává mít význam. Nezmizí, naopak se nám ještě víc dostanou pod kůži. Vůči sdílení ztratíme postupem času zbytky obezřetnosti a rezervovanosti. Časem taky přestaneme odlišovat, jestli něco je nebo není digitální, protože digitální bude svým způsobem všechno, a sítím přestaneme říkat „sociální“. Vždyť co jiného jsou, když vznikají mezi lidmi? Osobně chci ale zůstat u jednoho: vztahy a empatii vnášet na sítě, ne si je odsud odnášet.

Autor: Johana Doubravová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!