Reklamožrouti: Vzhůru do undergroundu | E15.cz

Reklamožrouti: Vzhůru do undergroundu

Zdeněk Strnad

Letošní ročník Noci reklamožroutů byl ve znamení změn – nový majitel, nové prostory, nový doprovodný program... a také trochu nové publikum. Reklamní bloky jsou to jediné, co se nezměnilo. Otázkou zůstává, zda to bude stačit.

Za ta léta, co se v České republice Noc reklamožroutů pořádá, jsme si už zvykli na maximální kvalitu a setkání s reklamami, ke kterým bychom se jinak zřejmě nikdy nedostali – plus samozřejmě s těmi, které známe z festivalů a přehlídek a které jsou na špičce současné kreativní tvorby. Co se reklam týče, nezměnilo se na přehlídce vůbec nic. Z hlediska prostor se ovšem změnilo úplně všechno. Z exkluzivního a technicky dokonalého prostředí multiplexu se Reklamožrouti přestěhovali do klubu Roxy a přilehlého prostoru NOD, ve kterém se pořádají taneční parties, alternativní koncerty a výstavy. Byla to změna k lepšímu, či horšímu? Ani tak, ani tak. Reklamožrouti už jsou prostě jiní, než jsme je znali.

Celou parádu vymyslel Jean-Marie Boursicot už někdy v sedmdesátých letech. Chtěl vytvořit přehlídku reklamy pro studenty komunikace, což se podařilo lépe, než zamýšlel – strukturovaná sbírka reklam, promítaná vždy v tematických blocích, si získala velmi brzy oblibu nejen mezi studenty, ale mezi celou reklamní komunitou. Jeana-Marie to evidentně bavilo, jenže takovéhle edukativní fórum člověka neuživí. Bylo potřeba růst a sehnat sponzory – a dát tomu všemu také jasnou formu a název. Správně odborně řečeno: značku a identitu.

Čtěte také: Poslanci chtějí zakázat hlasitou reklamu v televizi


A tak se v roce 1981 zrodila první „Nuit des Publivores“, v překladu „Noc reklamožroutů“. Z původní studentské aktivity se stal celoživotní projekt, který má dva hlavní cíle: představovat veřejnosti nejlepší reklamní spoty (klasická třicítka, která se drží na špici efektivity už desetiletí) a vytvořit ucelený archiv, který by zachoval spoty i pro budoucí generace. V dnešní době je archiv Jeana-Marie Boursicota považován za největší světovou sbírku reklamy.

Otázka dobrého vkusu

V České republice se Reklamožrouti poprvé objevili na konci 90. let v kině Blaník. Tehdy to byl projekt agentury Euro RSCG Prague, jejíž šéf Giles Bérouard se s Jean-Marie Boursicotem dobře znal a přesvědčil ho, že Praha je dostatečně významná a kreativní na to, aby se v ní Reklamožrouti mohli konat. Po několika ročnících ovšem agentura zjistila, že pořádání takové přehlídky je finančně i organizačně velmi náročná akce a s pořádáním večera přestali.

Oživení nastalo až v roce 2006, kdy si celý projekt vzala pod svá křídla Petra Lamlová, tehdejší ředitelka Palace Cinemas. Akce se vždy odehrávala v komplexu kinosálů ve Slovanském domě, výhodou bylo samozřejmě výborné technické zázemí a velmi kvalitní projekce. Součástí všech Nocí reklamožroutů po celém světě je také doprovodný program, ve Slovanském domě to byly vždy koncerty, prezentace technologií a samozřejmě mejdany…

Chodit na Reklamožrouty bylo prostě otázkou dobrého vkusu, a jelikož kapacita obřího komplexu byla vždy zcela vyčerpána, zřejmě to dělali dobře. Zlom ovšem nastal, když Palace Cinemas koupila jejich konkurence – Cinema City. Vedení firmy si spočetlo, že o celý podnik nemá zájem, že nevyhovuje jejich vkusu. Tentokrát se majitel ovšem nezbavoval Reklamožroutů kvůli penězům – celá akce si již na sebe dokázala vydělat. O pravých důvodech můžeme pouze spekulovat. V každém případě letošní ročník již probíhal pod taktovkou mediální agentury PHD. Jenže prostory, které organizátoři letos zvolili, posunují vnímání celé akce do absolutně jiné roviny.

Z paláce pod okap

Stejně jako ve Slováči bylo i v Roxy plno. Ale zatímco dříve jste se mohli těšit z fantastického zvuku a dokonalého vizuálního zážitku z obřího plátna, letos jste viděli promítání upomínající v lepším případě na letní filmovou školu v Uherském Hradišti, v horším případě na domácí promítání z 80. let. Malá plátna, špatný zvuk, nevhodné prostory, kde všichni stojí přitisknutí k sobě jako na rockovém koncertě (Roxy), které jsou zahulené tak, že se tam téměř nedá dýchat (dva prostory v NODu, ten třetí byl celkem v pořádku) – to všechno dává nové podobě Reklamožroutů nový undergroundový pohled, který nemusí být sice nutně špatný, preferuje ale zcela jiné hodnoty než kvalitu produkce.

Možná rozvoj networkingu? V Roxy těžko, protože a) buď stojíte a díváte se, v tom případě je velká pravděpodobnost, že se nemáte s kým bavit, b) sedíte někde v okolí baru a na reklamy tedy nevidíte. V NODu pak probíhá veselá kavárenská debata, ke které se pouštějí pečlivě vybrané série reklam jako doplněk (první sál), druhý sál připomíná betonový bunkr (kapacita zhruba 50 lidí a několik klasických stolů) a třetí aspoň vypadá jako klubové kino (asi nejpříjemnější sál ze všech, tady na mě dýchl aspoň kousek atmosféry klasických Reklamožroutů).

Co se sestřihu reklam týče, ten je na nejvyšší úrovni – tam vše zůstává tak, jak jsme zvyklí. Jenže brát reklamu jen jako doplněk takovéhoto večera? Třeba je to nová a lepší cesta – pak už to ale není ta oslava kreativity, jakou zamýšlel Jean-Marie Boursicot. Na Twitteru mě zaujal komentář od „BinMagazine. CZ“: „Noc reklamožroutů se povedla, příjemné setkání s velmi zajímavými lidmi, a o reklamy vlastně ani nemuselo jít.“ Přesně tak letošní Reklamožrouti působili – ta reklama tam vlastně ani být nemusela.

Noc reklamožroutů

950 000 reklam v archivu
80
20 000 nových spotů ročně
Pravidelné partnerství se Centre Pompidou a Centre des Sciences v Paříži, pořádání výstav

Autor: Zdeněk Strnad
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!