SOPA nebude, zdravý rozum taky ne | E15.cz

SOPA nebude, zdravý rozum taky ne

SOPA nebude, zdravý rozum taky ne
Ilustrační foto
• 

Daniel Deyl

Snaha zábavního a farmaceutického průmyslu ochránit si zisky protentokrát narazila, americké zákony proti internetovému pirátství neprošly. Co to znamená? Dohromady nic.

Těsně předtím, než prezident Barack Obama oznámil světu v projevu o stavu unie, že Spojené státy jsou skvělá země, oznámil americký senátor Harry Reid, že hlasování o zákonu na ochranu duševního vlastnictví (PIPA) se odkládá na neurčito. Jen chvíli nato stáhl republikánský kongresman Lamar Smith návrh zákona proti internetovému pirátství (SOPA). Bylo to několik desítek hodin poté, co na sedm tisícovek internetových stránek proti témuž zákonu „stávkovalo“ a co jej kritizoval i mluvčí Bílého domu.

Návrh zákona vznikl na popud držitelů všech možných autorských práv, především z hudebního, filmového a farmaceutického průmyslu. Obávají se, že jim internet sebere tržby, především šířením ilegálních kopií uměleckých děl, respektive prodejem generických výrobků. Na druhé straně sporu stojí cosi, čemu se pro nedostatek lepšího výraziva říká „společenství uživatelů internetu“. Legislativní neúspěch zákonů PIPA a SOPA znamená, že v tomto kole souboje o ochranu duševního vlastnictví slaví právě takové nesourodé společenství cenné vítězství, jakkoli jen dílčí.

Filmaři: „Je po všem…“

Tím, že ve válce o copyright skutečně zdaleka nepadly poslední výstřely, si můžeme být naprosto jisti. Proti sobě totiž stojí dvě skupiny, jejichž zájmy jsou tak dokonale neslučitelné, jak si jen lze představit. Na jedné straně stojí mocná filmová studia (MPAA) a nahrávací společnosti (RIAA) plus farmaceuti a několik dalších odvětví; hudba a film jsou však z legislativního hlediska nejsložitější a nejzajímavější. Tihle lidé bědují, že přijdou o chleba, již od té doby, co si před sto lety poprvé naplnili bazény šampaňským.

Čtěte také: Můj soused pirát


Ve dvacátých letech si stěžovali zástupci nahrávacích firem u Kongresu na rádio. „Rádio je zadarmo, takže s ním nelze soutěžit,“ zněl jejich argument; „už nikdy si nikdo nekoupí žádnou desku.“ Když museli ve čtyřicátých letech filmaři prodat polovinu kin, jež do té doby provozovali, měli za to, že „je po všem“. Ve skutečnosti se počet promítacích ploch od té doby více než zdvojnásobil (17 tisíc v roce 1948, 38 tisíc dnes, jak píše někdejší podnikatel ze Silicon Valley a dnes autor úspěšných knih o technologickém byznysu Steve Blank).

V padesátých letech měla studia přivést na mizinu televize; v sedmdesátých letech to byl videorekordér, na přelomu tisíciletí DVR, přístroje odstraňující reklamu z televizních pořadů, a dnes internetové pirátství. Ve všech těchto případech bez výjimky se opakoval stejný scénář: nejprve přišla snaha prolobbovat legislativní ochranu zisků. Až poté vždy následovala technologická a marketingová inovace. Výsledkem je, že dnes obstarává prodej vstupenek pouze zhruba 40 procent příjmů studií. Jestli to znamená přímo tření bídy, je druhá věc. V roce 2010 činily tržby šesti největších studií 87 miliard dolarů. Nejúspěšnější chlapík Hollywoodu, režisér James Cameron, vydělal v té době 257 milionů dolarů, což je pětadvacetinásobek výdělku Lloyda Blankfeina, šéfa mocné investiční banky Goldman Sachs.

Na druhém pólu ve sporu stojí lidé, kteří si myslí, že co je online, je – nebo by mělo být – zadarmo, prostě proto, že je to online. Od novin přes filmy a muziku až po cokoli dalšího: představa, že se prodej řekněme ledniček po internetu má zdanit stejně jako v kamenném obchodě, vyvolala před sedmi lety stejný poprask jako dnes SOPA/ /PIPA. Lidé těchto názorů se zaklínají inovativností, tvořivostí a svobodou slova. „Internet by nebyl to, co je dosud,“ zní jejich mantra.

Zlatá čínská cenzura

Co přesně by zákon SOPA přinesl? Zjednodušeně řečeno, chce blokovat weby, které nabízejí ke stažení materiál pod copyrightem. Na mušce jsou především zahraniční servery; ty americké jsou již pod kontrolou díky zákonu z roku 2010. Původně na to zákonodárci chtěli jít zákazem doménových názvů; když se dozvěděli, že existuje možnost takové opatření obejít použitím číselného vyjádření IP adresy, zvolili nepřímou cestu.

Když takový producent uvidí, že může stáhnout zdarma film z ukrajinského serveru, vyplní zhruba desetibodový formulář a odešle jej ministerstvu spravedlnosti. To dotyčný server vyzve, aby se do pěti dnů zrušil, nebo chráněný materiál stáhl. Když server neuposlechne, ministerstvo vyzve americké firmy, které mají s dotyčným serverem co do činění, aby s ním přerušilo kontakt. To se týká zejména poskytovatelů internetového připojení, vyhledávačů, poskytovatelů platebních služeb a reklamních agentur.

A tady se to začíná komplikovat. Představte si, že coby firma zadáte agentuře reklamu; agentura ji umístí (nejspíš pomocí algoritmu) na spoustu stránek, mimo jiné i na ty, které naštvaly řečeného producenta. Server padne; vaše reklama zmizí; dovolání žádné. To je totiž specialita SOPA: proti rozhodnutí ministerstva (jež vzhledem k předpokládanému počtu žádostí od firem nebude nic ověřovat a prostě „žalujícím“ vyhoví) neexistuje obrany. Jako prostředek nekalého konkurenčního boje je to tedy přímo ideální prostředek. A to je jenom jedna z relevantních námitek proti SOPA/PIPA.

„Proč jen nemáme stejně efektivní cenzuru jako Číňané?“ ptal se jen napůl žertem Chris Dodd, šéf filmařské lobbistické skupiny MPAA s ročním rozpočtem 110 milionů dolarů. Dost možná se dočká napříště – ale snad v lepší podobě, než jakou by představovaly zákony SOPA/PIPA.

Autor: Daniel Deyl
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!