Křesťanská média: místy cesta do pekla | E15.cz

Křesťanská média: místy cesta do pekla

Křesťanská média: místy cesta do pekla
Vždyť my to děláme skoro zadarmo...
• 

Jakub Bouček

Cílovka je v tomto případě jasná, obsah přinejmenším nejasný

Jsem rozhodně všema deseti pro existenci komunitních médií, která na našem trhu opravdu chybí. Jedinou komunitou, která v současnosti svá média má, jsou křesťané. Jenže právě křesťanská komunitní média často ukazují, jak by výsledek takové mediální snahy neměl vypadat.

Musím přiznat, že mne většina křesťanských médií drobně děsí. Ať už si zapnu Radio Proglas, nebo televizní stanici Noe, vždy mám pocit, že jde tak trochu o média pro média, která si ani tak nenašla vlastní směr, jako spíš upravila veřejnoprávní formát k obrazu svému, velmi nízkorozpočtovému. Jinak řečeno, mám silný pocit, že v případě těchto médií nejde ani tak o sledovanost nebo snad o atraktivitu programu, ale o přesvědčení, že pokud je dobrá myšlenka, obsah už se přece musí chytit tak nějak sám. Protože ale tato myšlenka v praxi nikdy nefunguje, zasahují křesťanská média jen zlomek možných posluchačů a diváků.

Lowcostové napodobeniny

Křesťanská mediální scéna ale není pochopitelně omezena pouze na elektronickou formu. Mezi křesťanskými médii nechybí ani klasické noviny či časopisy. I v jejich případě ale bývá přístup často stejně amatérský a pro konzumenty ne nepodobný křížové cestě. Před několika týdny se mi dostal do ruky nový křesťanský, respektive ekumenický časopis s názvem Strom barvy života. Podle zjistitelných informací se jedná o časopis pro starší a pokročilé, podle původního záměru nikoli výhradně křesťanské, respektive katolické čtenáře. Ambicí časopisu prý je zaujmout čtenáře ve vyšším věku, ovšem, jak se říká v podtitulu časopisu, je určen nejen seniorům. Jinými slovy, jde o časopis pro všechny a pro nikoho.

To nakonec potvrzuje i obsahová stránka. Jde totiž o klasický pelmel, který čtenářům nabídne vše, od tematických článků, rozhovorů přes kuchařské recepty až po básně a (nedej bože!) dokonce i několik vtipů. Ne že bych měl něco proti časopisům cíleným na starší čtenáře, jde o skupinu, která bude časem růst a se kterou je třeba rozhodně počítat. Jenže Strom je klasickou ukázkou, jak takový časopis rozhodně nedělat. Na Stromu je vlastně dobrý pouze původní nápad, ale vše ostatní, od rozmělnění původně jasné cílové skupiny přes obsah až po grafické zpracování, za kdysi dobrým úmyslem už jen zoufale pajdá. Vzhledem ke křesťanskému zaměření časopisu si téměř nelze odpustit citát z jisté knihy o tom, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Něco jako školní časopis

Už při pohledu na obálku Stromu vás napadne, že je něco špatně. Pokud totiž grafik neumí zalomit ani text, který by měl čtenáře nalákat na obsah, co asi tak může nastat uvnitř časopisu. Zběžné prolistování potom už tuto obavu jen potvrdí. Jen grafický neumětel může například dát bílý text na téměř bílé pozadí, zatímco na protilehlé straně nechá fotografii, jež tvoří ideální tmavé pozadí, textuprostou. Celým časopisem vás ale především provází pocit, že i když původně nějaký grafický koncept nepochybně existoval, nikdo z realizačního týmu s ním neumí pracovat. Nejen že je pro čtenáře těžko rozluštitelné, kde začíná a kde končí rubrika, ale už jen taková drobnost jako perex se objevuje pouze nárazově, asi ve chvíli, kdy si na něj někdo vzpomněl.

Ale dobrá, možná bych ještě byl ochoten přiznat, že jsem příliš velký hnidopich. Třeba na grafika nezbyly peníze, protože je třeba zaplatit redaktory. I takový postup by byl sice na pozvednutí minimálně jednoho obočí, ale budiž. Jenže tak tomu bohužel nejspíš nebude. Kvalita textů je totiž neuvěřitelně proměnlivá a některé rubriky vypadají, jako by zkrátka jen vyplňovaly přebytek místa, protože časopis neobsahuje téměř žádnou reklamu, i když by ji pravděpodobně chtěl. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že se na stránkách časopisu Strom objevují věci příznačné pro školní časopisy, jako jsou vtipy, mimochodem velmi nevtipné, nebo básně, kterým (respektive které) je věnována celá jedna dvoustrana.

Neschopnost oslovit konzumenty

Nechci tvrdit, dokonce bych nerad byť jen zasíval zárodek myšlenky, že jsou jakákoli křesťanská média zbytečná. Jsou jen v řadě případů výjimečně špatně dělaná. Znám z osobní zkušenosti křesťanské, respektive katolické prostředí a vím, že se v něm často přistupuje k realizaci čehokoli především na základě nadšení v kombinaci s téměř až „předposranou“ opatrností ve stylu „hlavně abychom tu Mařenku, Boženku, Blaženku či jinou ženku nepopudili, vždyť ona to nedělá zas až tak špatně a kdo jiný by nám to dělal“. Jenže i když takový přístup může snad do určité míry fungovat u charitativní činnosti, tak pro média je naprosto nepoužitelný.

Právě díky tomuto přístupu většina křesťanských médií sama sobě toleruje určitý amatérský přístup a nemá nijak výraznou touhu dosáhnout alespoň minimálního zlepšení. Argument „vždyť my to děláme skoro zadarmo“ potom spolehlivě smaže jakýkoli zbývající stín pochybností. Paradoxem je, že stejně k těmto médiím přistupuje i část jejich tradičních konzumentů. Tolerují jejich nedostatky, a i když jejich konzumaci věnují často jen malou (nebo žádnou) pozornost, přispívají na jejich činnost nebo si je kupují. Tím vlastně vzniká segment trhu, který lze pojmenovat jako trh pro dobrý pocit.

Jednou z největších chyb křesťanských médií, která vlastně už jen logicky vyplývá z předchozího, je, že nejsou schopna oslovit konzumenty mimo komunitu. Účelem komunitního média by totiž nemělo být jen zaměření dovnitř komunity, ale i komunikace směrem ven. A přiznejme si, kdo z nás si pravidelně naladí Radio Proglas, zapne televizi Noe, kdo z nás si někdy sedl do křesla, aby si kvůli zajímavému článku otevřel nějaký ten křesťanský časopis… Zoufalá prosba všem, kdo podobná média vytvářejí, tedy zní: Je pěkné, že děláte to, co děláte, ale když už to děláte, dělejte to proboha pořádně, nebo raději vůbec.

Autor je majitel agentury Campus Media.

Autor: Jakub Bouček
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!