Umění diskuse versus ztráta soudnosti | E15.cz

Umění diskuse versus ztráta soudnosti

Umění diskuse versus ztráta soudnosti
Ilustrační foto
• 

Zdeněk Strnad

Aby diskuse splňovala svůj účel, musí se sejít tři věci: obě strany se musí chtít dohodnout, musí mít stejné informace a musí být schopny si bez osobních emocí svůj názor obhájit. Diskuse ve sféře sociálních médií vnesly do této oblasti nový rozměr - co nevím, vygoogluju, protivníka umlátím argumenty a obhajovat nemusím nic.

Sociální sítě, blogosféra a internet vůbec měly být rozšířením, nadstavbou klasické diskuse probíhající v médiích a podle hesla „víc hlav víc ví“ měly umožnit kolektivní vědomí a výsledkem měly být kvalitnější závěry. Osobně zatím spíše pozoruji efekt opačný - diskuse se rozmělňuje do nejrůznějších flamewars, osobních osočování, odbíhání od tématu je standardním způsobem argumentace a původní cíl diskuse - čili snaha dospět ke shodě - je odsouzen k nezdaru. Tento problém není nový - filozof Arthur Schopenhauer ve své eseji „Umění kontroverze“ definoval celkem 38 způsobů, jakými lze vyhrát v podstatě jakoukoli diskusi, aniž by bylo nutno o problému cokoli vědět. A s příklady jejich používání se setkáte naprosto všude -pokud máte trochu představivosti a logického myšlení.

Zdeněk vs. Jirka

Tyto argumenty se dají rozdělit do čtyř druhů. Představené příklady uvádí osoba, říkejme jí třeba Jirka. Argumenty ad rem, k povaze věci. Ty se týkají podstaty věci, a pokud jsou pokládány se správnou dávkou emocí (limitně se ve většině případů blížící nule), označují se jako asertivní a posunují debatu směrem ke kýženému cíli. Příklad: Zdeněk sice může kritizovat mé recepty, ale ty přesto mají své místo a posluchače, kteří je rádi vaří. Druhou skupinou jsou příklady ad hominem, k dalšímu tvrzení odpůrce. Příklad: Zdeněk řekl, že moravské víno se nedá pít. To se určitě mýlí, a stejně tak se mýlí, když chce kritizovat mé recepty.

Třetí skupinou jsou příklady ad auditores, určené pro zaujetí publika, bez vztahu k diskutovanému problému: Zdeňku, jsi obyčejný náfuka. Nevím o čem mluvíš - nediskutuj se mnou - já vařím pro obyčejné lidi! No a jedny z nejpodlejších (a zároveň nejúčinnějších) jsou argumenty ad personam vztahující se k osobě diskutujícího: Zdeněk o vaření nic neví, protože má nadváhu. Po drobném exkurzu do českých kuchyní zpátky na internet: z výše uvedených pravidel se v diskusích objevují všechny, v nesčetně variantách. Důsledkem je jejich tvrdá regulace (adminové na iDnes.cz by mohli vyprávět) nebo odchod kvalitních diskutujících z chaosu navzájem se překřikujících hlasů a vznik uzavřených fór.

DJ z metra

Největší problém ovšem spočívá v tom, že tyto modely diskusí se přenášejí i do reálného světa - takže místo aby byly jeho nástavbou, negativně jej ovlivňují. Typickou ukázkou byla nedávná (reálná) debata o hudebním formátu Radiožurnálu, která k tolik potřebné změně nepřispěla ani o milimetr, zato posloužila k tomu, že všichni víme, co si o dané věci myslí hudební publicisté, muzikologové a zástupci „široké veřejnosti“. Pokud nebylo cílem zjistit, že se účastníci na ničem neshodnou, neměla tato debata naprosto žádný smysl.

Co jsme se z internetových diskusí naučili, to máme. Plýtvat slovy sice můžeme, jak je nám libo, ale nedivme se následkům - až se s námi nebude nikdo bavit, můžeme si stěžovat jen sami sobě. Arthur Schopenhauer řekl: „Myslet může jen málokdo, avšak mínění chtějí mít všichni.“ Kdyby žil dnes, byl by zcela jistě nekorunovaným králem webových diskusí. Jestli by ovšem bylo čím se chlubit -jak praví lidová moudrost, hádat se na internetu je jako běžet na paralympiádě. I když vyhrajete, pořád jste postižený.

Autor: Zdeněk Strnad
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!